SONP

 Rissel

Sedím na obrovské posteli ve své prostorné komnatě. Po většině ji zabírají skříně se šaty. Hodně místa také zaplňuje ona velká postel.

Pokojem vládne ticho, které mi nepřijde nijak nepříjemné nebo otravné. Není to takové to ticho, co by se dalo krájet a vy by jste nejraději něco řekli, aby už skončilo. Vím, že když jsem s Gustavem, tak není potřeba slov. Dokážeme se domluvit mlčky pohledy. Podle mě ten nejlepší způsob komunikace. Nač vlastně používat slova? Jsou zbytečná.

Mám položenou jeho hlavu na svých stehnech. Krásné zelené oči, do kterých se tak rád dívám zakrývají oční víčka. Rostou mu z nich až neuvěřitelně dlouhé řasy. Když zamrká, tak je to neskutečně roztomilé. Přehrabuji se mu v rovných blonďatých vláskách a on co chvilku zavrní, jak je mu to příjemné.

Strašně rád s ním jenom takhle ležím. Osmana i Jina pošlu po sexu ihned pryč, ale s ním..s ním je to jiné. K němu totiž něco cítím. Není to žádné povyražení, ze kterého mám jenom orgasmus a žádné city k tomu.

„Gustavo?“ Pohladím mu palcem tvář.

Otevře svoje kukadla a zadívá se mi do očí. Skloním se, abych se mu jemně obtřel o rtíky. Přejedu po nich jazykem, no on už to nevydrží a prodere se mi do úst, aby je mohl plenit. Usměji se v polibku. Je úžasný. Samozřejmě mu vládu dlouho nenechám. Musí vědět, kdo má navrch. Jsem to já. Vždycky to tak bylo, je a bude. S ním bych byl schopný se o nadvládu dělit. Má mě totiž v hrsti, i když o tom neví.

„Upleteš mi cop?“ Požádám ho směle potom, co se od sebe odtrhneme. Uvidím, jak se mu zajiskří v očích. Má vždy radost, když mu dovolím nebo ho požádám, aby mi upletl cop.

Nemusí ani říkat ano. Zase mi k tomu postačí jeho pohled.

Přehodím si všechny vlasy dozadu a narovnám se. Gustavo si přeleze za mě a chopí se mých dlouhých, jemných, černých vlasů. Cítit jeho útlé prsty prohrabující se mi ve vlasech je požitek, kterého se mi dostává často, ale já se ho přesto nedokáži nabažit úplně. Potřebuji to znovu a znovu. Ne jako sex. Ten taky potřebuji. Je to láska.

Snad bych měl přestat spát s komorníkem a podkoním. Samozřejmě chvilka, kdy mi Gustavo plete cop nestačí na to, abych svůj problém vyřešil. Musím dojít k nějakému rozhodnutí a to hodně brzy.

„Hotovo.“ Konec copu mi zaváže krátkou stuhou jako vždycky. Nejde skoro vidět, protože má téměř totožnou barvu jako moje vlasy.

Gustavo

Dopletu králi cop a zachvátí mě radost nad tím, co se mi povedlo. Možná je dokonce hezčí, než ten minulý. Nebo stejný? Zadumám nad tím.

Král se na mě otočí.

„Děkuji ti.“

„Nemáš za co.“ Sklopím pohled.

„Ale no tak. Myslel jsem, že to období, kdy se přede mnou červenáš a stydíš, už je za námi.“ Povzdechne si.

„Vždyť je.“ Zvednu rychle hlavu. „Jenom si připadám zvláštně..“ jako děvka, kterou využíváš a nemiluješ, chci říct, ale zadržím svá slova. Tohle Risselovi říct nemůžu.

Padnu dozadu mezi polštáře. Nemám na to, čelit Risselovu pohledu.

Přilehne si ke mně tak blízko, až cítím na stehně jeho tvrdnoucí přirození i přes šaty, co má na sobě navlečené. Vím, že ho dovádím k šílenství. Sám mi to říkal, ale teď vážně nemám náladu. Jednou to stačilo a navíc mě přepadá pocit, že jsem Risselem nemilován. Jsem jenom bezvýznamný kuchtík, ale i tak si zasloužím lásku. Napoprvé jsem asi náročný, když chci lásku zrovna od krále.

„Děje se něco?“ Namotává si pramen mých vlasů na prst.

„Mělo by?“ Usměju se falešně. Rissel však na mém úsměvu jeho falešnost nepozná, alespoň si to myslím. Opětuje mi úsměv.

„Zůstaneš tu ještě semnou?“

„Musím do kuchyně. Promiň.“ Strašně rád bych s tebou zůstal.

„Omluvím tě.“ Navrhne hned.

„Bylo by to příliš nápadné.“ Snažím se zhatit jeho plány. Nejlepší pro mě teď bude, když se tělem i duší ponořím do vaření a nebudu přemýšlet nad láskou.

„Gustavo nevím, proč mi nic nechceš říct, ale nebudu to z tebe páčit. Prostě si stojím za tím, že se něco děje. Kdykoliv přijď za mnou. Pokud nebudu v pracovně, tak mě najdeš tady, ano?“ Domlouvá mi.

„Ano,“ přitakám a vyhoupnu se z postele. „Zatím naschle, Rissele,“ zašeptám a odejdu.

V kuchyni mi všechno padá a musím neustále klít.

„Co se s tebou dnes děje, Gustavo?“ Zajímá se, se zdviženým obočím hlavní kuchařka.

„Není mi dobře,“ řeknu jenom.

„Tak mazej z kuchyně! Jestli ti není dobře, tak tady nemáš, co dělat. Naděláš víc škody, než užitku.“ Podívá se na další rozbitou nádobu na zemi.

„Děkuji vám.“ Vyletím z kuchyně. Hlavní kuchařka by asi řekla, že utíkám nějak rychle, když mi není dobře, kdyby mě viděla.

Jsem rozhodnutý jít za Risselem a říct mu o své lásce k němu.

Zkusím nejprve jeho komnatu, protože je k večeru a on by mohl chtít odpočívat po práci, kterou musel vykonat. Jako král své země jí určitě nemá zrovna málo.

Zaťukám, ale žádné milé dále se zpoza dveří neozve.

Vydržím ještě chvíli..no stejně mi nikdo nepřijde otevřít.

Vytáhnu tedy z kapsy svůj univerzální klíč, který mi dal Rissel. Odemknu si jeho komnatu.

Opravdu uvnitř není.

Napravo ode mě jsou mezi obrovskou knihovnou dveře ze světlého dřeva. Jsou na něm vyřezány nejrůznější ornamenty. Rissel tam každý týden vyřezává nějaký další, aby si volnou plochu nezaplnil příliš brzy.

Zahledím se na vyřezané rýhy pořádně ve snaze přijít na to, co vyřezal dalšího.

(Gustavo si nevšimne, že úplně na spodu vlevo v rohu jsou vyřezané dvě písmena v divném srdíčku. R+G)

Tiše zaklepu a pootevřu vstup k lepším začátkům.

První můj pocit se dá přirovnat k tomu, jako by mě právě smetla vlna tsunami.

„Rissele…“ Vzmůžu se jenom na to, abych slabě vyslovil jeho jméno.

Bohužel dveře se za mnou zabouchnou. To ty dva konečně vyruší.

Na co, že to mám vlastně výhled? Na mého milovaného Rissela, jak okupuje Osmanovi zadek. Nebo bych měl rovnou říct, že ho prostě šuká a komorník ještě vzdychá?

Osman je nahý, ale Rissel má jenom trošku stažené kalhoty. Když jsem přišel, tak si držel Osmana pevně u stolu a zběsile do něj přirážel.

Prásknutí dveří ovšem zastavilo jeho pohyby a oba otočili hlavy ke mně.

Mám v očích slzy a v krku takový knedlík, že na něj nedokážu začít ani křičet. I když bych ani neměl, protože spolu prostě jenom spíme. Nic víc to není, namlouvám si chabě. Sám dobře vím, že to není pravda.

„Gustavo?“ Vytáhne svůj úd ze zadku toho odporného komorníka. Vždycky mi byl protivný, ale nemyslel bych si, že spí zrovna s králem.

Rissel si zapne kalhoty a jde ke mně. Osman se jenom chechtá a posmívá se tomu, jak reaguju.

Rissel

Užívám si s Osmanem, ale myslím při tom na Gustava. Už vůbec nevím proč s těmi dvěma spím, když mě ani jeden z nich nezajímá.

Když ho uvidím stát na prahu dveří mé pracovny, tak strnu.

Hlavou se mi promítne několik možností, které bych měl praktikovat.

„Gustavo..“ Vyklouznu z Osmana a jdu ke Gustavovi.

Hledí mi pevně do očí, i když se mu z nich valí slzy jako hrachy.

„Promiň..“ řeknu. Chci mu položit ruku na tvář, no on mě nenechá nebo to spíš nestihnu. Dostanu takovou facku, až se mi odvrátí hlava na stranu. Chytnu se za tvář. Nikdo mě nikdy takhle neuhodil. Jako král bych ho mohl okamžitě nechat zbičovat nebo popravit.

Ani jedno z toho však neudělám, protože jsem si tu facku zasloužil. Gustavo měl plné právo mi ji dát.

Otočí se na patě a rozrazí dveře. Rozběhne se pryč a já hned za ním stále se držíc za líce.

„A co bude semnou?“ Ozve se Osman.

„Je konec.“ Křiknu. Měl jsem to udělat už dávno. Teď mě zajímá jedině Gustavo.

Netušil jsem, že by se vůbec mohl v pracovně objevit. Nikdy se tam nikdo neobjevil zrovna v dobu, kdy jsem s některým z nich spal.

Plesknu se do čela. Vždyť já mu říkal, že může kdykoliv přijít. Takže si za to můžu sám.

Vyběhnu z pracovny na chodbu a zrovna se střetnu s poslíčkem.

„Pane králi, přijeli poslové z vedlejšího království vyjednávat o rukojmích, které držíme.“

„Ale..“ Ohlédnu se do chodby, kam určitě zmizel Gustavo. „Tak je přijměte ve velkém sále.“ Rezignuji. Na ničem mi nezáleží tak jako na království a Gustavovi. Jenomže královské povinnosti mají přednost.

Poslouchat ty jejich chabé návrhy na výměnu za vězně je vážně útrpné. Raději bych napravoval to, co jsem podělal.

„Je mi líto, ale nabízíte příliš málo. Jestli si dost vážíte svých špehů a vojáků, tak musíte nabídnout něco víc,“ pronesu hlubokým hlasem. Zvednu se ze svého trůnu a pomalu a dramaticky opustím místnost. Jakmile za mnou zapadnou dveře, tak se rozeběhnu ke Gustavovu pokoji. Leží v těch nejzapadlejších koutech hradu. Neobtěžuji se klepáním a rovnou si otevřu.

Pokoj je prázdný.

„Kruci.“ Praštím pěstí do dveří. Rozhlédnu se po malém prostoru. Gustavův pokoj je snad menší, než moje koupelna.

V hlavě mi to šrotuje, kam asi mohl jít. Všechny věci tady má, takže odejít odtud nemá v úmyslu. Jenomže proč by zůstával? Napadne mě ještě jedna možnost.

„Ne.“ šeptnu si pro sebe. Snad nechce udělat to, co si myslím.

Okamžitě se vydám k místu, kde si myslím, že je. Není to zrovna nejblíže, takže ve stájích osedlám svého uhlově černého koně.

Kdysi, když mi Gustavo ležel na nohou a já se mu prohraboval ve vlasech, jsme se bavili o vážnějších věcech. Co by kdyby.. Říkal mi, že má jedno místo, kam chodí prý jenom on. Nějaká skála. Popisoval mi místo, kde se nachází a i to, jak je krásná a neporušená příroda kolem. Říkal taky, že kdyby někoho ztratil nebo cokoliv a on si chtěl ublížit, tak odtamtud skočí, aby se nemusel trápit. Okamžitě jsem mu vynadal. Takové věci lidé dělat nemají. Brát si život pro nic za nic. Přijde mi to hloupé.

A myslím, že právě na tom místě teď je.

Kopnu koně do slabin, abych jej přiměl k rychlejšímu běhu.

Snad přijedu včas..

Gustavo

Sedím na skále a dívám se z ní dolů. Chtěl bych vidět tu nádhernou přírodu ještě, než skočím, ale nejde to. Pláču tak moc, že prostě vidím jenom rozmazanou šmouhu. Nic víc, nic míň.

Jak mi to mohl udělat? Já ho miluji a on spí s Osmanem. Nechci snad ani přemýšlet nad tím, jak dlouho už to trvá. Byl jsem první a nebo přišel Osman a až potom já? Je někdo jiný, než my dva? Někdo třetí čtvrtý pátý? Vypadá teď v mých očích jako děvkař. Až na takovou pozici klesl. Stejně to ale nijak nepohnulo s mými city k němu.

Uslyším zafrkání koně.

Polekaně se za tím zvukem otočím. Vidím nezaostřené obrazy postavy šinoucí se směrem ke mně.

Zvednu se ze sedu a začnu couvat, když si protřu oči a uvidím Rissela.

„Gustavo stůj!“ Zakřičí Rissel s rukou nataženou směrem ke mně.

Zastavím tedy, ale ohradím se proti němu.

„Nevím proč bych měl! Skočím dolů a bude mi dobře.“

„Neskákej, prosím. “ S obavou v očích se do těch mých zadívá. „Kvůli mně.“ šeptne a udělá krok ke mně.

„Právě, že kvůli tobě skočím. Víš, jak to bolí? Nedokážeš si představit, jak..“ Vzlyknu. Nezvládnu mu to všechno vypovědět. Tak moc, tak strašně moc to bolí.

„Jenom mě nech..vysvětlit to a omluvit se. Prosím, Gustavo.“

„Co všechno jsi ochotný udělat?“ Zeptám se bezvýrazně. Pamatuji, jak mi jednou řekl, že ho nikdo nedostane na kolena. Asi budu první. Zkusím to. Zjistím, jestli to byl flirt a nebo to bere stejně vážně jako já.

„Asi všechno. Nechci tě ztratit, tak to prosím tě nedělej.“ Přiblíží se zase o krok. Já tedy udělám jeden vzad. Zbývá za mnou už jen trochu místa.

„Všechno?“ Steče mi po tváři další slza. Oči musím mít od pláče už úplně zarudlé a určitě

nevypadám přímo k pomilování.

„Ano.“ Sklopí na chvíli pohled jako by to už nezvládal, ale vzápětí jej zase zvedne zpátky a sleduje mě.

„Máš mě rád?“ Zeptám se a třese se mi u toho ret.

„Miluju tě,“ řekne.

„Když mě miluješ, tak jak jsi mi to mohl udělat? Proč, proč jsi něco neřekl nebo..“ Chytnu se za hlavu.

„Nevěděl jsem, co dělat.“ Zakroutím hlavou. Nevěřím. Mohl alespoň naznačit, že o mě má zájem a ne mě takhle zradit.

„Chci, aby sis klekl a omluvil se mi.“ Zacouvám ještě kousek, takže už stojím úplně na hraně skály. Rissel si to velmi dobře uvědomuje a já si uvědomuji, co jsem právě řekl. Žádám krále, aby přede mnou poklekl. Teď uvidím, jak to opravdu je. Oddávám se tomu, že budu muset skočit. Jsem s tím smířený a už se vidím, jak padám volným pádem, když Rissel padne na kolena. Jeho ruce se dotýkají, jistě studené, země.

„Je mi to líto, Gustavo a mrzí mě to. Nechtěl jsem ti ublížit. Tobě ne,“ šeptá.

„Opravdu mě miluješ,“ řeknu si jenom tak pro sebe. Myslím, že mě neslyší, ale on ano.

„Ano, miluji.“

Dám si ruku před pusu a snažím se potlačit další slzy, jenomže můj pokus je marný, tak jako ty ostatní před tím.

Udělám dva kroky k němu a padnu na kolena také. Neudržím se. Prostě už to nejde. Nevím, co dělat. Odpustit mu? Asi ano, protože když někoho opravdu milujete, tak mu toho odpustíte hodně. A já Rissela vážně miluji.

Svalím se na zem a stočím do klubíčka. Nekontrolovatelné vzlyky ovládají mé tělo.

„Pojď ke mně,“ zašeptá Risselův příjemný hlas. Sedne si do trávy a přitáhne si mě do náruče.

„Mrzí mě to. Opravdu. Neplač. Strašně trpím, když tě tak musím vidět.“ Hladí mě po vlasech.

„To ne-nejde. Stejně ne-nemůžeme být spo-spolu.“ Snažím se něco málo říct mezi vzlyky.

„Ale můžeme. Chci být s tebou, tak s tebou budu. Jsem přece král a nevidím jediný problém. Pokud mi ovšem odpustíš,“ řekne na konci kajícně.

„Budu se snažit ti časem odpustit, ale už nikdy nic takového nedělej.“

„Je mi jasné, že mi hned neodpustíš. S tím jsem se smířil, když jsi nás s Osmanem nachytal. Jenom bych asi nezvládl tě už nikdy nemít u sebe. A dělal jsem to proto..Po tom, co má žena zemřela jsem potřeboval nějaké rozptýlení, a proto jsem si našel vás. K tobě jako k jedinému jsem začal něco cítit. Chtěl jsem to s nimi ukončit, ale nevěděl jsem, jak na to. Připadalo mi to složité. Teď vím, že tak složité to nebylo. Měl jsem to udělat už dřív a nemuselo se stát tohle. Promiň mi, Gustavo.“ Políbí mě na temeno hlavy.

„Měl by sis spíše najít ženu, abys mohl zplodit dědice.“ Posmutním. Stejně spolu nemůžeme být.

„Nepotřebuju manželku. Mám syna, kterého mi dala má zesnulá žena. Tolik mi ji připomínal, že jsem ho musel poslat jinam, aby se učil dobrým mravům. Za půl roku se vrátí zpátky na hrad.“

„Neřekl jsi mi, že máš syna.“ Nahněvám se. Trochu mě mrzí, že se mi s tím nesvěřil.

„Omlouvám se a ještě jednou se omlouvám. Nechtěl jsem o něm moc mluvit. Připomínal bych si tím svou ženu.“ Odůvodní, proč mi nic neřekl.

„Takže..ty chceš, abych byl tvůj přítel?“ Skousnu si ret.

„Pokud budeš chtít, tak bych byl moc rád.“ Zastrčí mi pramen vlasů za ucho a usměje se.

„Já bych chtěl, ale slib, že mi už nikdy tak moc neublížíš.“

Místo slova ano mě políbí.

„Slibuju.“

Silně se k němu přitisknu a obejmu ho. I on mě obejme a vzlykne mi do ramena.

„Jsem tak šťastný, že jsi teď u mě a neskočil jsi z té skály,“ řekne. Jsem taky šťastný, že budeme opravdu spolu a on nebude mít nikoho jiného.

Jenom mě.

Hlavou mi proletí myšlenka, která se mi moc líbí. Povedlo se mi dostat krále na kolena.