Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vražedná láska

26. 8. 2010

Budu vám vyprávět příběh, který je propletený minulostí, přítomností i budoucností, tak pozorně naslouchejte a čtěte slova, která byla určena mé matce, ani nevím proč jí to píšu, ale i přes mou nenávist k ní, si zaslouží vědět pravdu. Mou úlohou v něm bude vypravěč a hlavní postava snad z mého rukopisu pochopíte mé činy a teď už jen tiše seďte a naslouchejte příběhu, který jsem vám zanechal

 

Někteří lidé si myslí, že když vám někdo zemře a vy jste při tom mladý, tak vás smutek přejde a vy budete žít dál.

Přece jen takový mladý člověk jako já… Měl jsem tenkrát čtyři roky, ale přesto to bolelo. Můj otec byl vše co jsem měl , byl mi celým světem a vsadil bych se, že kdyby tady teď se mnou byl, byl by to on kdo by mi řekl, že je na mě hrdý a pyšný, že jsem syn, kterého si vždycky přál a že to jediné, co pro mě chce je to nejlepší.

Byly mi tenkrát jenom čtyři roky, když jsem svého otce našel u té řezačky.

Tenkrát asi opravoval něco u stolu nebo co, už si přesně nevzpomínám, ale na tom nezáleží, byly mi jenom čtyři roky a já ho našel s uřezaným palcem a prostřelenou hlavou. Byla to rána přímo mezi očima a ta bolest, která se mi tenkrát zahryzla do srdce, ta odporná nechuť k celému světu, nikdy na to nezapomenu. V té chvíli se mi zhroutil celý svět. Od té doby to šlo se mnou z kopce, navštěvoval jsem všelijaké doktory, potom došlo na psychology a nakonec na psychiatry. Všichni se mi snažili pomoci, ale já to nebral vážně nebral jsem to v potaz, mě bolelo srdce, teda ten kousíček, který mi ještě zbyl po tom útoku na mou psychiku a celý svět mi byl jedno, bylo mi jedno co se děje kolem mě.

Tenkrát jsem míval sny o tom jak se ke mně vrátí, jak si mě přitáhne do svého obětí a šeptá mi utěšující slova, která zaplňovala tu propast v mé duši, která mě utvrzovala v tom, že to co jsem viděl byla jen má představivost, jen odporná a zkažená iluze, kterou mi seslal nějaký škaredý a zlý skřet.

Tenkrát jsem byl ještě dítě, bylo mi už dvanáct let, když mě pustili z oddělení maximální péče a poslali na obyčejnou procházku ven. Stále si pamatuji jak se mi srdce sevřelo radostí, že zmizela ta běloba, ty mučivé stěny zabraňující mému talentu vylézt ven, tenkrát to byla jediná šťastná chvíle. Ne jediná by bylo špatné slovo, první šťastná chvíle po těch osmi letech chození po všech doktorech a psychiatrech, první šťastná chvíle od doby, co zemřel můj otec. Tenkrát jsem si uvědomil, že pokud nepřesvědčím ty lidi v bílém plášti, že jsem se se svou ztrátou vyrovnal, tak uvidím slunce jen jednou denně a to při odpoledni, kdy se jeho krása ani zdaleka nedala vyrovnat kráse východu či západu.

Bylo mi patnáct let… Ano čtete správně trvalo mi další tři roky než jsem ty lidi přesvědčil, že nejsem okolí nebezpečný.

Viděl jsem tenkrát poprvé po tak dlouhé době skutečný západ slunce a hned den na to jeho východ, slzely mi oči a já si přál tuto chvíli uchovat napořád a navždy, už nikdy se toho pocitu štěstí nevzdat, ale přeci jen jsme musel. Musel jsem se vzdát toho co stvořil bůh a dal nám … Ano dal nám obyčejným smrtelníků jako dar, který nám nemá jen obstarat místo k životu, ale hlavně zahřát naše ledová srdce. Myslíte, že kdyby nebylo slunce, objevilo by se někdy jaro při, kterém kvetou růže a zem dostává jejího zaslouženého tepla a tráva zeleně, že by se nám naskytlo léto, které rozehřeje i ty největší omrzliny jak na těle tak na duši?

Že bychom se na podzim, kdy všechno a všichni dostávali barevný nádech buď už z nastávajícího chladu, dešťů a různobarevných listů nebo z nemoci, kterou stihnete chytnout?

Že bychom se mohli na podzim smát z nadcházející zimy, kdy všechno to veledílo, které slunce oživilo opět zmrzne a pokryje to bílá nadílka a tuny sněhu, které na jaře zmizí a vše se rozraší?

Ne…slunce je základ pro rozehřátí každého srdce každé duše ať už je zahrabána či odstrčena do nejtemnějšího koutku mysli.

Bylo tomu dva roky na to, přesně dva roky, zrovna, když jsem měl ten den sedmnáct, dali mi ten největší dárek, který mi dát mohli… Svobodu.

Tenkrát jsem se poprvé od svých dvanácti let od srdce zasmál, ale to jsem ještě netušil, co mě čeká.

Dali mě do péče zpět mé matce, nikdy jsem ji neměl příliš v lásce. Pro mě to byla jen zlá čarodějnice, která ukládala tresty za každé rozbité koleno, za každé smítko na podlaze v mém dětském pokoji.

Přišli za mnou a já zvedl hlavu od stolu, na kterém byl můj výkres, kde se rozprostírala krajina politá slunečními paprsky a odlesky vln na moři o kus dále.

Vždycky jsem si ho přál vidět.

A zde začala má životní cesta. Přestože jsem se cítil neskonale šťastný, že opustím tyto prostory, tak jsem pociťoval strach a zoufalství, bolest a utrpení, které už nikdy nemělo spatřit světlo světa, už nikdy. A už vůbec ne má matka ani ty dámy či pánové, co si přezdívali doktoři.

Do místnosti vstoupila Kate byla to milá postarší dáma a měla úsměv od ucha k uchu, hned za ní si to kráčel někdy milý a hodný, ale jindy dost nepříjemný muž okolo snad čtyřiceti let, ale co mě udivilo bylo, že jeho jindy vážnou a vždy přísnou tvář zdobil také jeden velký a bíle se lesknoucí úsměv.

Za těmi dvěma pak už šli jen dva strážníci, kteří měli taky zjevně velice dobrou náladu, ale jejich oči mi říkali něco jako…konečně se ho zbavíme.

Nerozuměl jsem jejich výrazu, ale když jste tady tak se něco naučíte a já se naučil, usmívá se okolí? Směj se radši taky, i když se cítíš jako zmoklej pes a uvnitř tebe tě sžírá vlastní sebelítost, kterou jsem pochopitelně všechny ty léta musel skrývat.

Nechápu co to dělají, ale Kate a ten robustní muž jménem Jake se postavili přímo přede mě a radostně mi oznámili.

„Chrisi jedeš domů.“

Pastelka rudé barvy mi vypadla z rukou a já jen zmateně těkal očima tam a zpátky čehož si samozřejmě všimli.

Kate se posadila vedle mě a s přívětivým a utěšujícím úsměvem na rtech se mi to pokusila vysvětlit.

„Víš Chrisi, jsi velice šikovný…“

Prohlédla si mě od hlavy k patě a pokračovala.

„…mladík a za poslední roky si udělal spoustu pokroků a my si myslíme, že je čas aby si nás opustil. Že je čas aby si opustil brány tohoto světa a okusil skutečnou příchuť života.“

Překvapeně jsem vykulil oči a na mé tváři se objevil zdravý a teprve až teď od srdce jdoucí úsměv.

„Vážně?“ zeptal jsem se pro jistotu se značnou nadějí v očích.

Na to se oba doktoři rozesmáli a přikývli.

„Běž si sbalit věci ať máš zatím, co na sebe než ti tvoje matka něco pořídí“

Má…matka… To oslovení jsem vyplivnul se značnou nechutí. Avšak dál jsem se tím vůbec nezaobíral a radostně vyskočil na nohy a už, už pelášil si sbalit.

Ani ne do deseti minut jsem byl sbalený i převlečený a se srdečným, a hlavně hlasitým smíchem jsem, si to kráčel směrem k východu, kde na mě čekala ještě Kate, která si přece nemohla nechat ujít poslední mateřské obětí a oznámení, že maminka čeká venku hned za dveřmi.

Na to jsem přikývnul a se sevřeným srdcem úzkostí, stresem a strachem poprvé za celý svůj život ty dveře otevřel sám.

„A nezapomeň běž s hlavou hrdě vztyčenou a nezapomeň na své sny,“ připomněla mi mile a já jen zavolal na zpět.

„Nikdy nezapomenu!“

Copak to se dá, když jsem tady strávil téměř celý život a mé sny, že se jednou stanu slavným kytaristou v nějaké kapele, která se bude vyhřívat na Brodway…Jediné co mě tady udrželo při zdravém uvažování byly mé sny a iluze, které se mi snad jednou splní.

Ale to už stojím venku a nenápadně se rozhlížím, když v tom mě zezadu obejmou čísi ruce a já jen vyděšeně vyjeknu, jak jsem se leknul.

Osoba mě hned pustila a já se opatrně a pomalu otočil.

Byla‘s to ty mami, že ano? Že jsi to ty?

Jak bysmet samozřejmě, že jsi to ty…Copak se ty tvoje chladné modré oči a blond vlasy v převleku za miss barbie dalo přehlédnout?

Byl jsem tak odlišný. Zatímco ona měla na krátko střižené blond vlasy, já je měl černé jako uhel a dlouhé až k bokům. Zatímco ona si svou ženskost snažila dokázat alespoň ženským oblečením, tak já si tu svou snažil skrýt tím chlapeckým, což šlo dosti těžko.

Zatímco ona měla zářivé azurové oči, tak lehce přirovnatelné k letní obloze či spíš kostce ledu, tak ty moje byly temné jako mořské hlubiny jako samotný déšť, jako samotná moje duše, která opět propadala depresi z toho, jak si mě to stvoření přezdívající si máma prohlíželo.

Pohlédl jsem jí do očí a ona jen zašeptala. „Chrisi?“

Nepatrně jsem přikývl a jí vypadla z pusy cigareta, ze které se zuřivě teď snažila popotahovat. „Přísahala bych, že jsem měla kluka.“

Nechápavě kroutila hlavou a odhodila vajgl.

„Ale já jsem kluk,“ namítl jsem trochu rozhněvaně a ona se na mě znovu zkoumavě zahledí. No nekoukej jak kdybych spadl ze sedmého nebe měla si mě někdy přijít navštívit, naposledy si za mnou byla před čtyřmi lety ty potvoro!!, nadával jsem na ní v duchu, ale ona jen vybuchla v hlasitý smích.

Nechápavě jsem se na ni zahleděl v němé otázce, ale ona jen zakroutila hlavou a zmlkla.

„No, tak myslím, že představovat se nemusíme tak pojď musím ti někoho představit…jo a on o tobě neví, takže pak nekoukej stejně nechápavě jako bude koukat on jo?“

Ničemu nerozumějíc jsem přikývl a pomalu s nejistými kroky jsem si to za ní cupital.

Zahnuli jsme za roh a po té se vydaly na obrovské, auty přeplněné parkoviště… My jsem šli na tu vzdálenější část, a tak mi bylo jasné, že to jediné auto, které na ní stálo bylo to, ke kterému jsem šli my.

Podíval jsem se na mámu, ale ta se hrabala v kabelce a pravděpodobně něco hledala, tak jsem si řekl, že se nebudu ptát na tu stupidní otázku, jakože kdo je ten co se opírá o jeho kapotu a spokojeně si pokuřuje. Vlastně jsem na něj ještě pořádně neviděl, ale kouř od úst mu šel, o beton se ozývalo jen hlasité dunění těch půlmetrových podpatků, u který absolutně netuším jak na nich máma vůbec může chodit, ale zatím se nezabila…Kéž by.

Povzdechnul jsem si a znovu hodil pohled směrem k autu, v tu samou chvíli zvedl pohled i ten kluk a naše oči se střetly. Dřív než bych snad stačil postřehnout jen jejich barvu, je ten kluk rychle sklopil a já už jen viděl, jak se rychle snaží předmětu doličného v podobě cigarety zbavit a popřípadě ho i zašlápnout. Když se tak stalo, tak se nechápavě podíval na mámu, která právě zvedla pohled a střetla se jím s tím jeho a potom svůj pohled přesunul na mě a zpátky na ni.

„Niku musím ti někoho představit a nevím jestli se ti to bude líbit,“ začala máma nejistě a my si s - Nikem? - vyměňovali nechápavé pohledy.

„No, ale asi bych měla začít od Chrise?“

Otočila se zmateně na mě a potom ještě zmateněji zpátky na Nika.

„Ehmmm…mno víš Niku…Ne, Chrisi, když jsem byla s tvým otcem tak to bylo jenom, protože jsme měli tebe a on se se mnou odmítal rozvést, ale já už měla jiného syna a to právě tady…Ehm…Nika, bylo mu tenkrát osm let a …hmm-Ehmm-ehmmm…ééé..nóóó…“

„To je můj bratr!“ vyjekl jsem jak mi docvakla kolečka a s ústy téměř na zemi jsem se na něj podíval.

Měl špinavě blond vlasy spíš dohněda a zelené teď z nějakého důvodu tvrdé oči s podivným neidentifikovatelným zápalem, svalnatou vypracovanou postavu a už na první pohled jsem věděl, že s ním si moc rozumět nebudu.

Propaloval mě divným pohledem, který jsem radši ignoroval, už teď jsem si připadal jako bych právě vylezl ze solárka jak mě tím pohledem sežehnul.

„A kdes ho vyhrabala?“ prolomil to ticho a jeho oči házely šavle na všechny světové strany.

Měl jsem pocit, že se mi zabodávají už i tak do dost pochroumané psychiky a duše, do mého proti jeho až příliš křehkého a jemného těla. Na rozdíl ode mě byl i tak o hlavu a půl vyšší a tak jsem si  připadal jako mravenec, jako obyčejná muška, na kterou stačí fouknout a ona odletí na měsíc i s navijákem.

Jeho zelený pohled mi, ale připomínal jaro a trávu, jiskřivou zelenou pěstovanou trávu, na kterou nikdy nevkročila lidská noha.

Připomínal mi listy, listy Lípy či snad Jasanu?

Nechápavě jsem sám nad vlastními myšlenkami zakroutil hlavou a radši vypnul úplně, což mi samozřejmě nevydrželo dlouho a za nastalého ticha jsem se zamyslel.

Takže ona tátu podváděla?Ona ho nikdy nemilovala? Lámala mu srdce a vůbec nic si z toho nedělala, plakala pro něj vůbec?

Co všechno se stalo zatímco já tady nebyl, zatímco jsem byl zavřený na tom psychiatrickém oddělení, jak moc se svět změnil?

Dostanu se vůbec na nějakou školu, když nemám ani dodělanou tu základní?

Samozřejmě jsem měl učitele a ti se mě snažili naučit všechno to co bych uměl, kdybych žil normálně, ale skutečně to budou lidi brát stejně jako bych do školy chodil normálně?

Mou mysl zaplavila vlna otázek a já na ně neznal odpovědi, když v tom mě z myšlenek vytrhly hlasy hádající se dvojice.

„Okamžitě toho nech Niku! Je to tvůj bratr, sice ne přímý, ale jsem jeho matka stejně, tak jako ta tvoje a teď nasedni do auta!“

Kupodivu mi bylo líto, že se hádají kvůli mně.

Nasedli jsem do černého mercedesu a já jen tupě zíral před sebe, tak rád bych  měl už osmnáct. Nemusel bych se s ní už nikdy setkat, našel bych si práci a měl svobodu.

Já a Nik jsme seděli vedle sebe vzadu, z čehož on asi nebyl příliš nadšený podle toho jak se tvářil.

„Proč ses najednou vrátil a nezůstal tam kde si byl doteď?!“ vyprskl na mě. Stočil jsem na něj svůj nic neříkající výraz a měl chuť mu v té chvíli vymazat z tváře ten jeho úšklebek.

„To víš v blázinci si toho moc neužiju…“

Vykulil na mě oči a já tomu ještě přidal třešničku navrch.

„…a navíc, tam si moc nezašpásuju, nemyslíš?“

Překvapeně na mě třeštil oči, ale nakonec se uklidnil a promluvil svým hlubokým hlasem.

„Panebože budu žít s magorem, to je pech.“ odfrknul si a já jen sklonil pohled směrem dolů, čehož si dvě modré oči v zrcátku všimly.

„Niku ticho! Chris tam byl, protože nezvládl smrt svého otce, stejně to byl j…“

Chtěla pokračovat, ale já ji do toho skočil, byl jsem doslova nasranej, že se opovažuje o něm ještě ke všemu hnusně mluvit.

„Neříkej to!“ zavrčel jsem výhružně a auto prudce zabrzdilo, jak byla máma překvapená, asi není zvyklá, že jí někdo odporuje.

Chtěl jsem pokračovat, ale to se ozval nadšený hlas Nika.

„Hele tam jsou kluci! Já zapomněl na zkoušku!“

Praštil se do hlavy a já na něj nechápavě hleděl, naklonil hlavu na stranu a optal se.

„Zkoušku?“

Hodil po mě pohledem neotravuj, ale odpověděl.

„Jo mám kapelu víš?“

„Kapelu?“ vyjekl jsem nadšeně a měl jsem neskonalý pocit štěstí. Že by ke mně konečně přišlo, taky na návštěvu a nechalo mi trochu toho skřítkovského zlata z konce duhy, abych mohl být taky šťastný?

Vždycky jsem chtěl hrát v kapele!!!

„Můžu se dívat?“ vyhrkl jsem dřív než jsem se stačil zastavit a on se na mě pohrdavě podíval. A ještě pohrdavěji mi odpověděl, ale já to teď vůbec neřešil.

„Fajn v tom blázinci sis asi moc neužil co?!“

Jenom jsem nadšeně rychle přitakal.

Na to se on jen rozesmál nad jiným neštěstím a odfrknul si se zlým úsměvem na rtech, u kterého jsem si nebyl jistý, co signalizuje.

„Tak pojď.“

„Na co hraješ?“ zeptal jsme se nadšeně a házel zkoumavé pohledy na svět, který jsem neznal.

Támhle seděla nějaká partička kluků a holek, kteří pili pivo, kouřili a vzájemně se ocucávali. Na druhé straně byla zas partička kluků co si vzájemně dávali do držky, nad čímž jsem se uchechtl.

„Páni ti si dávaj!“ zamumlal jsem si pod nos a pochechtával se.

„Hraju na kytaru a zpívám“ odsekl mi a já mu skočil nevědomky kolem krku.

Nad tím se zastavil a snažil se mě ze sebe se slovy, které jsem neznal, ale nezněli moc mile, setřást a já mu na to zařval do ucha.

„A já taky na kytaru!“

Oněmělý mým záchvatem se zastavil a s občasným bouchnutím do ucha se snažil zbavit pravděpodobně zalehnutí, které jsem mu způsobil.

„Neřvi tak ty demente! Panebože ty máš ječák !“ zařval na mě na oplátku. To se na nás otočili ti kluci, které nazýval kamarády.

A hned se k nám se zmateným výrazem vydali.

„Čest Niku!“

Praštili si pěstmi a potom se objali a poplácali po zádech.

„Páni co to máš za šťabajznu s ní bych si nechal říct.“

Všichni byly oblečeni do podivných místy potrhaný kalhot různých odstínů od modré po černou a v trikách podivných vzorů, jeden měl na něm lebky…Fuj, jak v tom může chodit vždyť vypadá jak smrtka.

Na hlavách kšiltovky a kolem pasů mikiny, prostě a jednoduše vypadali jak vandráci.

„Alexi, zavři klapačku je to můj novej brácha“

Na to se na mě otočily tři páry překvapených pohledů.

„Ona je kluk?“ vyjekl někdo jiný s hnědýma očima hnědými vlasy a na to ho Nik zpražil pobaveným a i zlým pohledem.

„Jo Eriku!“

Na to se mi představil blonďák s modrýma očima jako Adam.

Potom na mě zaměřili pohledy a já vykoktal jen pouhé.

„A-a-ahoj?“

Na to jsem viděl jak se Adam snažil zadržet smích a Alex ze sebe vydoloval.

„Kde si ho vyhrabal?“

Na to se Nik vítězně a zle usmál.

„Ále jen máma ho vytáhla z magořince…“

Vykulili oči a mě se chtělo brečet.

„…s nejvyšší ostrahou“ dodal a kochal se mou potupou.

Když jsem viděl jejich podivné pohledy označující snad…zhnusení? Ne to nebylo zhnusení… Nedokázal jsem to popsat, ta krásná chvíle při, které jsem na malou chvíli zapomněl, že mi kdy zemřel otec a že jeho vrah je stále na svobodě, že ho nikdy nechytili a pořád si šťastně běhá po světě… Ta chvíle byla fuč…

Chtělo se mi brečet, chtělo se mi schovat se před všemi těmi pohledy, pod kterými jsem se cítil jako mravenec, jako neužitečná špína lidstva, při které jsem se cítil jako obyčejný prach v tomto světě, který jsem neznal…

Opět dorazila na návštěvu má sebelítost, můj stres a můj strach z toho, co bez otce budu dělat, má deprese z toho, že jsem někde ve světě, který neznám a ve kterém se neumím točit.

Chtěl jsem skočit z mostu a se vším skončit, už nikdy jsem nechtěl vidět ty překvapené pohledy.

 

„S-s nejvyšší ostrahou?“ optal se Erik opatrně a já jen sklopil svůj skelný pohled k zemi.

„.Páni ty seš machr!!!“ poplácal mě Alex po zádech a hned na to se přidali i ostatní.

„A proč si tam byl?“

Při téhle Adamově otázce se mi mé překvapení zaseklo v krku v podobě hroudy emocí, které se snažily vydrat na povrh a znovu mi ubližovat, ale já to nemohl dovolit, ne teď ne po té tvrdé práci.

„Nezvládl jsem pohled na mého otce, když měl kulku mezi očima,“ odpověděl jsem a zavládlo opět hrobové ticho. Dokud se Nik hlasitě nerozesmál… Všichni jsme k němu otočili své překvapené pohledy, ale on jen zamumlal něco o zkoušce… To už jsem byl táhnut pryč z toho místa, kde jsem div nevystál důlek.

 

Byl jsem zatáhnut do nějaké místnosti, kde mě hrubě posadili na židli a poručili ať se odtamtud ani nehnu. Na to jsem přikývl a jen tupě hleděl na to jak si ladí své hudební nástroje.

 

Nik a Adam si ladili své kytary, Erik stavěl své bubny a Alex se postavil ke klávesám, kterým se snažil dát ten správný zvuk. Byl jsem celkem zvědavý jak hrají a co to bude za hudbu. I když mi bylo líto, že tam nestojím taky já a nemůžu jim ukázat co umím, jsem seděl a ani nedutal, jen jsem vyčkával, kdy zazní první tóny linoucí se z Nikových a Alexových úst, kdy zazní první noty kláves a první údery bubnů, kdy se ozve první zabrnkání kytar a kdy se muzika rozproudí a zvedne mi hladinu adrenalinu v krvi.

 

Očekával jsem cokoli, od někoho jako byly oni jsem očekával spíše randál než to co jsem uslyšel než to, co mi vehnalo slzy do očí. Jak jsem taky stihl zaregistrovat, tak jejich hudba byla velice komplikovaná, hlavně hra na klávesy a kytaru dokonce i bubny. Jejich tiché tikání či bouchání byly jasně zřetelné a přesto dokonale splývaly s tóny linoucími se všemi směry a s hlasy znějícími v mikrofonech.

 

Byly dokonale sehraný tým a já jim záviděl jaké mají štěstí, kdybych mohl tak bych zezelenal záští, která se nepatřičně dostavila na jejich účet. Závistí, která se připravila neustoupit a při první příležitosti zaútočit a smazat jim ty jejich spokojené výrazy, ale to bych nedovolil. Přál jsem jim to, všichni přece nemusejí být stejně zničení jako já.

Po první spíše zkušební písni, protože byla od známé kapely, se ozval Nikův hlas říkající jejich jméno, jméno, které jak jsem si tipoval je mělo proslavit a mělo ukázat světu, že oni jsou v něčem nejlepší…snad v přátelství?

To mě rozesmutnilo, já přátele nikdy neměl…smůla.

 

„BoysLove!“ ozvalo se tichou a napětím zalitou místností.

 

Než se poprvé ozvala ta slova…

 

Miluju tě. Miluju tě. Proč? Miluju tě. Miluju tě. Řekni mi proč. Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě. Navždy spolu. Miluju tě

Miluju tě. Miluju tě. Nezapomeň miluju tě. Miluju tě, spolu zvládneme všechno. Miluju tě. Miluju tě, jen ty a já. Miluju tě, věř mi

miluju tě…….

 

„Páni to bylo…eh jste fakt skvělí!“ zavolal jsem na ně, když skončili a nadšeně tleskal. Pro mé zaujetí tleskáním, jsem si ani nevšiml jejich pohledů, které nejdřív hodili po sobě a potom po mě.

 

Ta píseň byla jako ze života, tak překrásná, tak zamilovaná a při tom všem tak smutná až vháněla slzy do očí.

 

„Hele Chrisi pojď si to zkusit!“ zavolal na mě Nik a já vykulil oči a v návalu překvapení sebou mrsknul o zem, když jsem se probíral, tak jsem ležel na stole a nade mnou se starostlivě skláněl Nik.

Příšerně jsem se lekl a prudce se posadil, akorát, tak tak stihnul Nik uhnout, jinak by dostal pořádnou ránu do fasády.

 

„Co se stalo?“ zeptal jsem se vyjukaně a splašeně se kolem sebe rozhlížel. Do té doby než mě Nik nečekaně objal a líbezně mi zašeptal do ucha.

„Klídek jen si dostal záchvat…hmmm…stresu?“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se znovu roztřeseným hlasem.

 

Nevíme o nich dokud mezi námi jsou. Těžce se píše dopis na rozloučenou.

Den ode dne přežíváme jsme hluší a slepí, proplouváme koloběhem pod nohama střepy.

 

„Jenom jsme ti nabídli jestli si nechceš zahrát a ty si se zhroutil.“

„Ehe…“

Nervózně jsem se začal drbat na hlavě a jeho to asi dost popudilo k smíchu, posoudil jsem z následujícího výbuchu, ale tak nějak mi pořád nedocházelo proč mě držel kolem pasu a ožužlával mi krk… Když v tom mnou projel nádherný záchvat podivuhodného pocitu, slastně jsem zaklonil hlavu a nechal své tělo hýčkat jeho zkoumajícíma rukama a svůj krk jeho hbitým jazykem.

 

Ani jsem se nenadál a byl jsem bez trika a on mi mapoval tělo motýlími polibky. Netušil jsem co se to s mým tělem děje, jakoby mi v podbřišku poletovalo hejno motýlu a celým tělem pochodovalo miliardy mravenců až po konečky prstů.

 

Sníš si svůj sen o princi na bílém koni.

 

Celým tělem i duší mi proklouzávalo vzrušení a já poprvé cítil jak je to nádherný pocit milovat se s někým…

 

Cítit jak se ve mně pohybuje, jak mé tělo přivádí k extázi, slasti a vášně. Poprvé jsem tušil, že jsem možná našel skutečnou podstatu světa a života…Milovat někoho tak moc a tak urputně, až nakonec zapomeneme na naše strasti a bolesti až nakonec zapomeneme na minulost, kterou jsme prodělali, kterou jsme měli.

 

„Pampadadá!!!Pampadadá!!!!“ ozvalo se vyzvánění otravného mobilního telefonu a následující rána o zeď jak jím Nik praštil. Neklidně jsem se zavrtěl a znovu usnul, když jsme se opět probudil, spatřil jsem stín nakláněl se nade mnou a šeptal mi slovíčka plné fantazie, plné snění plné vášně a touhy.

„Niku musíš jít,“ zamumlal jsem a rošťácky se zavrtal do pokrývky, ve které jsem slastně zasténal a ještě smyslněji se rozvalil dávajíc tak jasně najevo , že on má jít a já se zůstanu rozvalovat v posteli.

„Máš přece ten koncert ne?“

Nik se usmál asi ho to moje špatně promyšlené pošťuchování pobavilo.

„To jo, ale až večer.“

„Oh…tak, tak to s tebou je,“ zamumlal jsem rozespale a opět se přitiskl k jeho nahému a pořád vzrušením rozehřátému tělu.

Od našeho prvního milování uběhli už dva roky, už dva dlouhé roky a já zjistil, že jsem poznal co je to láska, kterou mě Nik obdarovával každý den… Zvláštní jak může být život krásný, když vás v něm netíží vzpomínky, které jsem zanechal v těch zdech psychiatrie…Jen díky němu…Díky Nikovi, díky jeho lásce ke mně, díky mojí lásce k němu, kdybych ho ztratil nepřežil bych to už ne, už bych to nezvládl.

Je pro mě to jediné na světě pro co mám žít, pro co můžu žít a já mu za to děkuji, že mi dal jeho smyl jeho podstatu, že mi ukázal to nejkrásnější co mohl a já mu za to budu až doživotně splácet nikdy nekončící dluh.

 

V tom jsem ucítil bloudící ruce po mém těle, které mi způsobovaly mrazení, které se vzájemně křížilo s vařícími a cejchy vypalujícími prsty, které mě dokázaly vynést až na vrchol.

 

Jeho ruka postupně postupovala dolů, kde mi zabloudila mezi nohy a hned chvíli na to jsem ucítil mírný tlak na mém vstupu, sice mě bolel zadek ještě z noci, ale co bych pro Nika neudělal, že?

Vsadil bych se, že kdybych se teď podíval do zrcadla, tak bych měl v očích srdíčka, ale to už jsem cítil ty prsty tři a začalo to být dost nepříjemné.

 

Nik prsty vytáhnul a hýždě spolu s mým vstupem důkladně promazal gelem, kterým si po té pomazal svůj pyj a jal se do mě vstoupit.

 

Naklonil se nade mě a dal mi hluboký polibek, který mi poskytl tolik od skutečné reality, že jsem jeho rychlý vpád do mého těla ani necítil.

 

Nepochopen odcházím beze slova co bolí s otupenou myslí,

slzy mě pálí,

nezapomeň, že s tebou se všechny mé sny staly.

 

Začal se pohybovat a po chvíli jsme oba současně vyvrcholili.

 

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr

Crrrrrrrrrrrrrrrr

CrCrCrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr

 

Ozvalo se netrpělivé zvonění na dveře, které jsme ani jeden nebrali na vědomí pohrouženi do očí toho druhého, jsme si pomalu usínali v náručí.

 

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a na mě se upřeli dva překvapené smaragdy. To bylo poprvé, co jsem to řekl. Nikova ústa se rozšířila do širokého úsměvu a mě poskočilo srdce radostí, kdybych věděl jak moc mu tato slova vyznělá z mých úst přinesou klid duši, řekl bych to již dříve, protože je to už dávno pravdou.

„I já tebe,“ dostalo se mi odpovědi a já jen podvědomě cítil bodnutí jako bych tušil, že jsem těmito slovy něco zkazil.

 

„PamPamPampadadáááá!“ ozvalo se drnčení mobilního telefonu a probudilo by i ty co splali tisíce let, ale hlavně a především nás dva.

 

Ten den se to stalo….

 

„Niku kde vězíš máme koncert a nemáme druhého kytaristu slyšíš!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Zbytek už nebyl slyšet a jak byl Nik rozespalý, když ten telefon zvedl tak byl teď dokonale probuzený a začal zmateně běhat po pokoji a oblékat se.

„Jak to že nemáme druhého kytaristu co to kecáš co je s…“

Nestihl doříct a s mobilu se znovu ozval takový řachot , že jsem to slyšel i já na posteli.

Po nějaké době rozmlouvání nakonec Nik zaklapl telefon s tím že: „Někoho seženu!“

S tím se otočil na mě a pozvedl jedno obočí.

„Tak co Chrisi zahraješ si?“

Já ty svoje na rozdíl od něho vykulil a překvapeně naň zíral.

„Tak k tomu mě nedonutíš!“ vyprskl jsem rozhodným hlasem a vstal zašel si do koupelny, kde jsem se osprchoval a oblékl. Když jsem vyšel ven Nik tam stál a dělal na mě psí oči.

„Ne,“ zakňučel jsem a zamítavě začal kroutit hlavou.

„Ne Niku…“ Opět se ozvalo mé rezignované zaúpění, ale proti jeho očím to nestálo za řeč je v tom prostě špička.

„No vidíš a ani to nebolelo,“ řekl opět tím svým typickým ironickým tónem a to už si mě s hlasitým smíchem přehodil přes rameno a já jen rezignovaně visel hlavou dolů s přemýšlením na to k čemu jsem se to zase nechal ukecat a dobrovolně si upsal duši ďáblu… Co ďáblu přímo satanovi, když vidím jak mi Nik narazil helmu na hlavu, tak už jsem si jen sedl za něho a mlčel.

 

Když jsme přijeli, tak na nás kluci začali prskat otázky, jakože kdo za něj bude zaskakovat a hned na to Nik ukázal na mě. V tom se ozvalo v mikrofonu, že kapela BoysLove má již vystupovat, tak ostatní neměli čas na námitky. Dřív než jsem se nadál stál jsem na pódiu před všemi těmi lidmi, kteří na mě nechápavě civěli a někteří bučeli.

 

Má tréma byla o to větší, ale Nik ji zahnal prvními tóny kytary.

 

Zavírám oči radši oddávám se snění, vidím nás a v objetí ale ve starém znění, toužil sem tě milovat, toužil sem být ten kdo změní, hledám tvůj teplý dotek, ale ten už tu není. Odešel s tebou, když přišlo opuštění,

slzu na tvém oku nahradilo opomnění, pevně tlačím víčka k sobě, tisknu dlaně, svírám rty, taky chci zapomenout, víš na co myslím, jsi to ty.

Ty , ty ,ty a ty! Někdy volám tvoje jméno neshledám se s odpovědí, ticho je mi svědkem jenom kočky na mě hledí, v jejich očích vidím spásu a ony to vědí, ztratil jsem svůj život, když si pokryl zlato mědí, mažu poslední vzpomínku na kluka co v parku sedí, pustý život věští, skloním hlavu, sepnu ruce, vzpomínám si co je štěstí.

 

Vzpomínáš? Tenkrát u toho jezírka tam jsem našli naši lásku, tam jsme si ji poprvé přiznali ty si mi řekl: „Miluji tě“

A já ti odpověděl: „Mám tě rád“

Tenkrát jsem na ta slova nebyl připravený, ale tobě to nevadilo bral si je odpovědí, srdce bolí oči pláčou, prosím dostaň se z toho přežij kvůli mně, neopouštěj naše štěstí naše porozumění.

Sníš si svůj sen o princi na bílém koni, nepochopen odcházím beze slova co bolí s otupenou myslí, slzy mě pálí, nezapomeň,

že s tebou se všechny mé sny staly.

 

„Lásko…Niku dal si mi víc než v co jsem doufal mám odejít za tebou do zapomnění?“

 

Mlčky brouzdám městem, navštěvuji naše místa, chci tě aspoň spatřit a můžeš si bejt jistý, že tě vidím všude, tvář je jako anděl čistá ,

objevuje se mi v pózách malířských děl, v každém zrcadle, kaluži, z výkladních skel, nejde zapomenout na krásy našich her. Necítím tělo,

ale vím že nemám na výběr. Hledám tvou tvář, hvězdo musíš někde zářit a já tě musím najít přes srdce žal prolít, nevzdávám se šance

dokud můžu růži zalít, nepřestanu věřit dokud můžu ještě dýchat, mlčenlivá pýcha prý předchází pád .Co se stane, má se stát, hádat ,

dávat nebo brát, hlavně srdce neokrást tíhu srdce sžírá kat, bylo to tu mnohokrát, hlavně nezačít se bát, hlavně nepřestat mít rád,

hlavně nepřestat mít rád.

 

Tady jsem se přinutil přestat mít rád…Už jsem přestal doufat, když v tom se ozve zvonění telefonu váhavě jej zvednu a sluchátko přiložím k uchu.

„Dobrý den omlouvám se, ale s politováním vám musím oznámit, že váš bratr dnes ze…“

Zaklapl jsem dřív než to sestřička stihla doříct…jedna slza, druhá…třetí počítány byly na staletí utrpení, na staletí bez lásky, přes staletí na minuty, kdy tu se mnou nejseš a už nebudeš má lásko už nikdy, jedna slza druhá, třetí jsou počítány na minuty, hodiny, roky a později na staletí.

 

Sníš si svůj sen o princi na bílém koni, nepochopen odcházím beze slova co bolí s otupenou myslí, slzy mě pálí, nezapomeň,

že s tebou se všechny mé sny staly.

 

Klečím pod Orlojem a nenacházím slov, které by dokázali zachránit život, nejde změnit proč, přestávám mluvit, když sem nebyl slyšen,

ukázal na mě, ale já sem nebyl myšlen, zvedám svoji tvář, ale ta byla přehlédnuta, on ji viděl a pro něj zůstala nezvednuta,

mluvím jeho řečí, přesto mi nerozumí,chci aby mě pochopil, ale on to neumí… 11:30 pořád nemůžu spát, dal bych celý život za to,

kdybych ještě jednou mohl vrátit čas "Ahoj jak se máš?...Vždyť je to fuk" Proč? řekni mi proč? Vrať se zpátky.¨

 

Už nikdy nezapomenu na to jak tě postřelili byla to rána do ledviny vzpomínáš? Mé první vystoupení tenkrát jak si mě přemlouval a dělal na mě psí očka nemohl jsem jim odolat, nikdy jsem to nezvládl vždycky prokazovaly lásku touhu i štěstí.

Když si s nimi ke mně přišel a koukal jimi do těch mých nemohl jsem odmítnout, když jsme společně stáli na tom pódiu a lidé vyřvávali a skandovali jméno vaší kapely, někteří plakali některým kanuly slzy štěstí, že oni někoho mají.

Byl jsem tak šťastný, že to všechno dopadlo dobře, když v tom se ozval křik.

„To kvůli vám mě žena opustila vy zrádci vy parchanti! To ty vaše písně ji otupili mysl a radili ať mě opustí, že prý náš vztah nemá smysl, to vy jste ji zničili! To ty!!“

Zaječel a pohled upřel na Nika po té vytáhnul ve stále rozjařeném davu zbraň a ozval se křik, dívky začali ječet a chlapci se je snažili co nejrychleji dostat do bezpečí.

V davu byly udupány některé děti… Byl slyšet pláč jejich maminek jak je zmateně hledali a při tom těkaly pohledy do všech stran jestli zbraň náhodou neotočila na ně.

Ale kulka ve zbrani nebyla určena jim.

Niku!!! Proč si mě opustil??!! Próóóč??!! Proč si to vzdal a nebojoval o život, proč si mě tu nechal?

 

Podřezal sem si žíly.

 

Ležím u tebe v kaluži krve u tvého těla nakláním se k tobě, šeptám: všechno mě mrzí, všechno mě mrzí.

 

Nepochopen odcházím beze slova co bolí s otupenou myslí, slzy mě pálí, nezapomeň,

že s tebou se všechny mé sny staly.

 

Poslední miluju tě a sbohem.

 

Nepochopen odcházím beze slova co bolí s otupenou myslí, slzy mě pálí, nezapomeň,

že s tebou se všechny mé sny staly.

 

Poslední co si pamatuji…světlo a má tupá mysl mě pálí. Jediné, co mě mrzí je, že nenašel jsem ve vás porozumění.

Už nechci se vrátit zpět už mě nezajímáte chci najít svůj svět pln světla a nadějí, že jednou dostanu šanci opět začít život snění.

 

Poslední co Nik vidí je má krev.

 

Pak jen slzy v očích mě pálí pokud zemřeš ty i on zemřel…Zemře mi můj svět pokud zemřeš ty…Světlo zhaslo a s ním život vyprchal… Už nikdy nás neuvidím spolu ve výkladní skříni, nebo když jsme se společně smáli je konec…Konec všeho dění.

 

„A neboj vždy tě budu milovat, vždy se budu trýznit tvou smrtí byl si moje vše,“ zašeptal jsem z posledních sil.

 

Si mrtev ty, zemřel i můj svět.

 

Nevíme o nich dokud mezi námi jsou. Těžce se píše dopis na rozloučenou.

Den ode dne přežíváme jsme hluší a slepí, proplouváme koloběhem pod nohama střepy.

 

V povídce je použit překlad písně. O jakou písničku se jedná bohužel autorka zapomněla. :o)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tak...

(Jasalia, 28. 2. 2011 1:19)

... napísané to nie je pekne. A nech si myslí kto chce čo chce. Netvrdím - nápad je to zaujímavý. Ale to nestačí a rozhodne nie pri poviedke, ktorú dáš do súťaže. Nemá žiadny sloh, je to zmetené a ťažko definovatelné. Keď už nič iné, tak napríklad ten ich vzťah. V jednej chvíli naňho Nik ( inak, píše sa to Nick ) hľadí pohŕdavo a snaží sa mu ublížiť a len čo odpadne, už sa s ním aj zo samej lásky vyspí? V tej sekunde sa doňho šialene zamiloval? To fakt????? No keď myslíš... Ako hovorím. Nápad to nie je zlí a aj literárna stránka má v sebe zaujímavé prvky, ale aby to bolo skutočne dobré, trebalo by na tom ešte hóóódne popracovať. Bohužiaľ. Som hold náročná.

Dodatečný komentář

(Fialový puntík, 26. 8. 2010 17:10)

Povídku jsem četla už včera, jenže mi nešel vložit komentář, takže teď se to snažím napravit.
Už od poloviny mě začínaly pálit oči. Nemám moc ráda smutné konce a ještě povídky prokládané textem písničky, takže asi nebude patřit mezi moje favority, ale jinak není špatná, takže si svoje fanoušky určitě najde.

Nepochopené?

(3Dreamerin, 26. 8. 2010 17:09)

Tak tahle povídka je velmi tragická. Já si občas ráda pobrečím u nějakého smutného příběhu, ale na to prostě člověk musí mít náladu. Dokážu jasně pochopit, že když aoutor při psaní tohohle dílka měl depku a byl smutný, tak prostě napsal tragiku, přesně podle toho, jak se cítil. Já to dělám taky ( a rozhodně nejsem jediná ), ale zveřejnit takové dílko může být risk, protože je dost možné, že něco takového zůstane nepochopené... A to je asi i vidět z počtu komentářů tady. Lidi prostě neví, jak reagovat...
Napsané je to ale pěkně, a proto si já osobně myslím, že až zas někdy budu mít tu svou melancholickou, tak se k téhle povídce vrátím a krásně si pobrečím :)

*fňuk*

(angie, 26. 8. 2010 17:08)

už zo začiatku som sa skoro rozplakala, ale potom sa to začalo vyjasnievať a... nečakaná rana osudu všetko zmenila.
veľmi realistické
veľmi tragické
veľmi podmanivé
neviem, či si ma po tomto získa nejaká iná poviedka
PS: *skladá si klobúk pred autorom* ten kto to písal je génius

=o)

(Teressa, 26. 8. 2010 17:08)

neskutocne krasna a zaroven smutna poviedka...nemam sice rada smutne konce pretoze sa mi pri nich chce plakat ale aj tak to bola krasna poviedka=) dufam ze sa coskoro mozeme tesit na nejake dalsie=)